Příběh domu

Jednoho dne, času neznámého, ale snad někdy kolem roku 1799, žil v Andělské Hoře, tehdejším Engelsbergu, obyčejný člověk. Svoji ženu miloval, ale děti neměli. Ještě než stačil Napoleon přitáhnout ke Slavkovu a Božena Němcová byla na houbách, vzal si tento člověk (jménem Ignác) do hlavy, že ke svému hospodářství založí špeditérství. Město se nacházelo na obchodní cestě Vídeň - Brno - Vratislav a tak to znělo jako dobrý plán. Z obyčejného člověka stal se člověk šikovný a nová firma mu vzkvétala. Koupil na dluh další koně a začal jezdit i do mlýna s obilím až někam k Bruntálu.  V tom mlýně měli deset dětí. Jedním z nich byla malá Eliška, kterou si Ignác oblíbil a oba si vždy měli co povidat, než se zrno v mlýnici semlelo. Vždy,  když už se sypala mouka do pytlů a byl čas odjíždět, Ignác a malá Eliška zažívali tolik zábavy a radosti, že se jejich smích často rozlétl daleko po okolí. Doba byla tenkrát zlá, malá doba ledová zasáhla i tento kraj, ale protože už byla její síla u konce, byl teď čas o  pár sáhů milejší ... A tak věřte, nevěřte, přišlo teplé léto a Ignác špeditér se jednou zase vracel s koňským povozem od Bruntálu a před Andělskou Horou z únavy zastavil, lehnul si do měkké trávy a usnul. Vzbudil ho náhle pláč malého dítěte. Kdo to byl ?  No přeci Eliška. Schovala se mu do vozu. Ignác ji vzal domů na mléko a koláč. Elišce se v Andělské Hoře a u Ignáců zalíbilo. Jak se říká, padli si do oka ! Přišel ale čas odvést Elišku zpět do mlýna.  Radosti přibylo, když paní mlynářka pravila: "Ignáci, hladových krků zde máme dosti a jestli Elišku uživíte, tak si ji nechejte třeba i k zlosti". A tak se stalo. Tenkrát stačilo málo, aby to úřad povolil a stalo se tak i v této farnosti. Malá schovanka pak měla svůj nový domov a rodinu. V místě, poblíž městečka Engelsbergu, tam, kde Eliška seskočila z vozu a vzbudila Ignáce, tam postavili nový dům. Bylo to prý přímo zde na Zemi a psal se tenkrát rok 1820. 

rk